grandson se vrací do České republiky. Tentokrát si grandson nebral servítky. Vždycky byl umělcem, který se nebál vzít si na mušku autority, bojovat s mocí a dát svým posluchačům přesně najevo, co cítí. V Roxy vystoupí ve čtvrtek 28/9.

V poslední době se však tento žánrově pestrý umělec rozhodl odhalit jako nikdy předtím. „Celou mou kariéru a celý můj vztah k psaní písní poháněla skutečná potřeba zanechat stopu a cítit se pochopen,” říká kanadsko-americký umělec narozený jako Jordan Benjamin. „A přesto jsem měl pocit, že jsem sobě i svým fanouškům, kteří jsou na této cestě se mnou už půl desetiletí, prokazoval medvědí službu. Měl jsem pocit, že jsme spolu celou dobu ani nevedli upřímný rozhovor. Neměl jsem pocit, že jsem jim předal celé své já.”

Za tímto účelem grandson napsal, nahrál a chystá se vydat své dosud nejosobnější a nejzranitelnější album. Zatímco se ve své minulé tvorbě zabýval velkolepými tématy - často politického a sociálního charakteru, na albu Love You, I'm Trying, které vyjde 5. května u Fueled By Ramen, obrátil objektiv definitivně dovnitř sebe sama.

„Všechno jsem zahodil a snažil se vytvořit něco, co by bylo opravdu osobní a zakotvené v místě, které mě inspirovalo.” Písně na albu I Love You, I'm Trying se nepodobají ničemu, co věčně odvážný umělec vydal: je to hluboký ponor do psychiky křehké, často emocionálně nestabilní, a přesto divoce kreativní síly. Po vydání odvážného debutového alba Death of an Optimist z roku 2020 grandson říká, že tentokrát potřeboval vytvořit projekt: „U kterého bych měl pocit, že mám co ztratit. Kde jsem se styděl hrát to pro lidi. Kde jsem kritickou optikou zkoumal své vlastní já, své nejistoty a rodinnou historii. A najednou tato témata, která mě provázejí celou mou kariérou, mají mnohem osobnější a intimnější domov.”

Dlouho byl označován za „politického umělce”, a přestože nepochybně existuje bohatá historie umělců, kteří tomuto označení dostáli, grandson se tímto titulem cítil mírně zaškatulkován. „Politická hudba je potřebná a inspirativní,” vysvětluje. „Ale také byla historicky naprosto neudržitelná pro lidi, kteří se zatížili odpovědností za její tvorbu. Existuje jen velmi málo případů umělců, kteří začali a pokračovali v politické hudbě a vydrželi v ní déle než několik let – než buď došlo k intenzivnímu vyhoření, nebo k syndromu podvodníka, nebo k nafouknutému egu s pocitem 'napíšu písničku, která změní svět'.